Únětice 2002Únětice, duben 2002
Ta dubnová sobota byla poněkud deštivá. Při čekání na autobus směr Únětice u Prahy jsme na chvíli dokonce nepohrdli deštníky, které jsme měli dva na šest lidí. Nenápadně jsme okukovali skupinky dalších čekajících a tipovali, kdo z nich míří taky do únětického kravína. Nešlo to poznat. Po vystoupení z autobusu nám to taky už bylo jedno. Cestu do bývalého kravína jsme našli poměrně lehce, v čemž nám byla nápomocna i směrovka se zvětšenou pozvánkou na tuto akci. Místní kulturní stánek vzbuzoval mírně undergroundové pocity. Krávy už tu sice dávno nebyly, ale trochu nám to bylo líto – v tomto nepříliš teplém večeru, kdy bytelná klasická kamna sloužila jen jako dobová výzdoba sálu, by se živočišné teplo docela hodilo. Ale to si holt člověk musí vybrat – buď smrádek nebo teploučko... Začali jsme se tedy zahřívat zevnitř, grog tu měli celkem dobrý. Prostředí i ceny lidové, na zdech pološílené obrazy i cedulky a prostory se brzy začaly slušně zaplňovat muži, ženami, dětmi a psy. Venku se mezitím zase rozpršelo, takže se před vchodem postupně vytvořila louže zvíci malé tůňky, což poněkud komplikovalo cestu ven i dovnitř. Venku totiž nejenže stálo indiánské teepee, ale ochotní "domorodci" tu také připravovali masité pochoutky, takže frekvence osob, proudících sem i tam byla celkem hustá. Tak to bylo asi tak vše k popsání prostředí a atmosféry - a teď už ke koncertu samotnému. Jako první vystoupila skupina Majerovy brzdové tabulky. Hráli dobře, ale hráli dlouho. Vzhledem k tomu, že začátek akce se oproti původnímu předpokladu správně rockově posunul, hrozilo, že už si nikdo jiný nestihne zahrát. Zajímavostí této formace je to, že ke své produkci vůbec nepotřebuje bicí. Basa, saxofon, zpěvačka a bohužel se nám nepodařilo zjistit, jak se jmenoval strunný nástroj, na nějž většinu večera hrál jejich kytarista – každopádně to vypadalo přibližně jako veliká useknutá mandolína, takže jsme se shodli na názvu "mandol". O přestávce byly bicí nainstalovány a ozvučeny a nastoupili Suzi Quatro Revival. Ti hráli pro změnu dost krátce. Zpěvačka v černém koženém oblečku, s patřičně sestříhanou parukou a basou vypadala dobře. Zklamalo mě ale už to, že se zpěvem jí musela pomáhat zpěvačka druhá. Možná i vzhledem k tomu, že tu zaznělo jen nějakých pět šest skladeb, které mně osobně zas tak moc neříkaly (kromě poslední If You Can´t Give Me Love), se kapela nestačila správně rozjet. Další přestávka, další zvučení a nastal čas, vyhrazený Maria Scare. Dlužno hned na začátek podotknout, že bubeník Modrák nejenže byl po operaci lokte, ale po následných komplikacích mu sádru sundali teprve týden před touto akcí – a na jeho výkonu to nikdo nepoznal. Klobouk dolů, Milane! Ale co se týče výkonů ostatních muzikantů, zahanbit se nenechal nikdo. Vynikající atmosféra i - na poměry sálu z bývalého kravína – zvuk, roztančené publikum, energie. Netřeba více slov. Po delší přestávce, vynucené právě již zmíněnou operací, to byla pro všechny fanoušky i náhodné příchozí opravdová hudební lahůdka. Ti, kteří prchli na poslední autobus na metro, mohou pozdě litovat. Lze si jen přát více takových vystoupení, třeba právě zase v Kainu. O dohrách po vystoupení se moc zmiňovat nemohu, nejen proto, že hladina alkoholu v krvi se u některých jedinců během celého večera pomalu měnila v hladinu krve v alkoholu, ale také proto, že i naše prejásaná skupinka se odebrala vozem, řízeným nešťastnou (=střízlivou) řidičkou ku Praze… (hou)

Eva Houšková
televize Prima